Tak to vidím já !

  Nezní to moc česky.   Slovo solitér, mám na mysli.   Pochází z francouzského solitaire a znamená samotář, či samotářský.   V českém jazyce to vyjadřuje to samé. Označuje člověka, který je samotář a individualista. Velmi často se o něm říká, že je introvert. Neřekla bych, že to úplně sedí. Nemusí to být v žádném případě člověk uzavřený. Jen nemá v lásce větší skupiny lidí, tam kde je dav, se určitě nehrne. Spíš má z něj hrůzu. A samota? Ta ho vážně netrápí, naopak ji vyhledává, což se zejména lidem extrovertním může jevit jako podivínské chování. Je to tak. Těžko ho může pochopit člověk, který je rád na každé akci a potřebuje „cvrkot“ jako sůl. Slovem solitér můžeme označit i člověka, který je dost svérázný. Takový samorost, který si dělá věci po svém a ostatní je nemusejí vnímat jako standardní. Dokonce ho považují za člověka výstředního, což on opravdu není. Mám jednu známou, která patří do skupiny lidí nadmíru společenských a neustále n...

  Kdo nikdy nic neslavil, ať nelže. Nemusí to být žádná velká párty s padesáti hosty. Třeba jen malinká oslava v kruhu rodinném. To asi zažil každý. Jenže ne každý to má rád. Něco jiného je oslava dětí. Ta rozzářená očička za to stojí. Stojí to ale i většinou dost peněz. Dnes je normální, že se pozvou kamarádi a čím více, tím lépe. „Kamarádím přece s Maruškou, Lojzíkem, ale i Petrou a Jirkou. A nepozvat Sabinku? To by asi nešlo,“ vypočítává doma váš potomek. „Tak dobrá,“ pronesete, „ale jen šest!“ Copak o to, pokud máte velkou zahradu nebo dům, dá se to udělat tam. Občerstvení se nakoupí v obchodě, pití také, ovoce a nějaké jednohubky to není problém. Někdo si dokonce dá tu práci, že se s tím doma patlá sám. K tomu se ale musí vymyslet nějaké hry, protože by se děti nudily. A to nesmíme připustit v žádném případě. Někdo pořádá dětské oslavy v pronajatém wellness centru nebo tělocvičně, slyšela jsem i o zoo. Nemám nic proti tomu. Pokud to ne...

  „Až vyrostu, tak budu slavný fotbalista,“ říká Toník babičce. „Já zase slavná režisérka,“ překřikuje Toníka sestra Věra. Babička přikyvuje, ale myslí si své. Hodnoty se totiž věkem mění. A také pro každého z nás znamenají něco jiného. Někdo touží po fungující rodině a dětech, jiný dává zase přednost kariéře. Laicky řečeno, každý jsme z jiného těsta a každý ve svém životě přisuzujeme význam něčemu jinému. To, co považuji za prvořadé já, vidí můj soused úplně jinak. Jde tak o individuální naplnění potřeb a zájmů. Vyprávěl mi jeden známý, že šel se synem a se psem na procházku. „Víš tati, já fakt nevím, na jakou vysokou školu se mám po gymnáziu přihlásit. Nějak mi uniká, co bych chtěl v životě dělat.“ Můj kamarád, aniž by se zamyslel, mu odpověděl: „Milý synku, v podstatě zase tolik na tom nezáleží. Jasně, byl bych moc rád, kdyby ses našel a dělal v životě to, co tě bude naplňovat. Ale úplně nejdůležitější je, abys byl dobrým člověkem. Určitě pro mě a pro ...

  Je deset hodin ráno a já zapínám svůj notebook. Není zrovna z nejmladších, takže než se rozjede, tak to chvilku trvá. Štve mě to. Chtěla bych lusknout prsty a blik, už si mohu přečíst novinky nebo odpovědět na pár mailů. No nic, udělám si mezitím kafe a on mi pak laskavě pokyne, abych přisedla blíž. Jenže ono to se mnou je takhle se vším. Nejraději bych jen luskala prsty a vše by probíhalo bez čekání. Není jednoduché se mnou spolupracovat. Uznávám. Když si něco objednám a do hodiny, no dejme tomu do pár hodin, nedostanu odpověď, už tam volám, co a jak. Jdu na to chytře. „Dostali jste prosím moji objednávku? Víte, já si nejsem se svým počítačem moc jistá…“. No, uznejte, že je to fikané. Na druhou stranu si říkám, že mě musejí obchodníci milovat, jen jak uslyší můj hlas. Je to hrozné být takhle netrpělivý. Něco prostě trvá a po dvou lekcích francouzštiny není možné mluvit jako rodilý mluvčí. Rozum napovídá, ale netrpělivý duch ho občas překřičí. A pokud mám tu čest a někoho ...