Rukulíbám, milostivá paní

Když vejdu do místnosti nebo někoho potkám, měl bych pozdravit. Alespoň tak se to učí děti od nejzazšího věku, a pokud zapomenou, je jim to znovu a znovu připomínáno. Tedy aspoň někde to ještě platí. Jo, dnes je to jednoduché. Dobrý den nebo ahoj je zcela v normě. Pokud vykám, použiji dobrý den, případně dodám, pane doktore, to když vstoupím do ordinace. Ahoj nebo oblíbené čau používám u lidí familiárně známých, takže přidám Pavle nebo Maruško. A je vymalováno. Dřív tomu tak nebylo. Stačí se podívat na staré filmy. Slovy „Rukulíbám, milostivá paní,“ to jen přetéká a milostivá paní rozdává úsměvy ze strany na stranu, zatímco Ona, tedy služka Anna, přiběhne hned, jakmile uslyší: „Šla sem.“ Dnes se tomu většinou smějeme, ale kdysi to patřilo k dobrému vychování. Vědět, koho a jak oslovit. Oslovení mělo vždy svůj význam. Jasnosti, milosti, milostpaní, paní nadlesní, pane správce. Už podle toho bylo zřejmé, o koho jde. Pokud mi někdo občas milostivá paní řekne, tak to mysl...