Srážka s blbcem

Čekám si tuhle na přechodu, až se rozsvítí zelená. Naskočila a já se s dobrou náladou chystám přejít, když v tom profičí kolem mě auťák, div mě nesejme. V okénku jsem ještě zahlédla ruku se zdviženým palcem a zřejmě už jen v mé hlavě uslyšela hurónský smích. No, srážka to nebyla. Vlastně byla. S blbcem. Známe je všichni. Je to druh, který jen tak nevymře. Arogance a ignorance, řekla bych. Stejné to je například, když se chystáte k spánku kolem půlnoci a soused začne na plné pecky pouštět svou oblíbenou muziku. Jasně, každý máme jiný vkus. Ale proč tak nahlas? Že by nechodil do práce? Srážka s blbcem nebolí na těle, ale na duši. Zejména, pokud se vypravíte za sousedem a požádáte ho, aby hudbu ztlumil nebo dokonce vypnul. „Zalez a neotravuj,“ je jen mírnou formou na vaši prosbu. Většinou se to neobejde bez sprostých nadávek. Napadá mě, proč tito lidé bydlí v činžovních domech a ne ve vlastním baráku? Domovní řád platí pro všechny. Jenže ne ...