Tak to vidím já !

  „Babí, to jsou krásní panáčkové,“ volá nadšeně chlapeček asi tříletý v Albertu. Bráška mu přitakává. „Prosím tě, to je lego a toho už máte doma mraky!“ odpoví babička a táhne hošíka od regálu dál.  „Jo, ale tohle nemáme“, volají oba najednou a drží krabici s legem pevně v rukou. Babička jim ji vezme a vrátí zpátky do regálu. „Babí, já tě mám lád,“ zašišlá ten mladší. „Já tebe taky taky,“ nedá se jen tak babička zlomit. „Mamince by se ti panáčkové taky líbily!“ zkouší to ten starší.  „Tak jí je koupíme, jo? Měla by strašnoooou radost“ nedá se odbýt mladší. Jak to dopadlo, nevím. Ale u kasy stáli bez lega, takže smůla! Ale krásné to bylo. Hned se mi den jevil hezčí. Nedávno jsem jela tramvají a naproti mně seděla mladá maminka s holčičkou. Ta držela v ručičce pár kaštánků a najednou se jí rozkutálely po celé tramvaji. Rozeběhla se za nimi a věřte, nevěřte, ostatní cestující jí pomáhali. Vždy ten, kam se právě jeden z kaštanů zakut...

  Čas podzimní. Deštivo, listí se líně válí po cestách, a i když hýří všemi barvami, nostalgii a smutek jen tak nezažene. Druhého listopadu jsme ještě navíc slavili Svátek zesnulých, takzvaně Dušiček a při vzpomínání na naše blízké, které už nejsou s námi, se také jen tak nezasmějeme. Naopak. Stýská se nám a rádi bychom, aby byli s námi. Nejde to. A právě proto je nám tak úzko u srdce a kdekomu se chce i plakat. Nemá cenu s tím bojovat, patří to totiž k nám, lidským bytostem. A jak smutek přišel, tak i odejde. To jenom to období a déšť je na vině… Podíváme-li se do daleké historie, tak i naši předkové vzpomínali na své zemřelé. V noci z 31. října na 1. listopadu slavili Keltové konec léta a nový rok, svátek Samhain. Byl to čas, kdy se duše zemřelých vrací domů a jejich příbuzní jim svítilnami z vydlabaných řep pomáhají na cestě do podsvětí. K tomu se převlékali do hadrů a malovali si obličeje. Připomíná vám to něco? No, jistě. Halloween. Já...