Zvyk je železná košile

Ráno vstanu kolem osmé hodiny a rovnou se hrnu do kuchyně pro šálek kávy a pár piškotů. Pak si přečtu zprávy, vyřídím korespondenci, poklidím, uvařím a poledne je pryč. Odpoledne probíhá zase ve stejném duchu a večer jakbysmet. Před televizí, filmem nebo s knížkou. Jo, jo, zvyk je železná košile. Jenže, není to občas nuda? Nedávno jsem volala známému do zahraničí, abych mu popřála k narozeninám. „Ano, mám se dobře. Už nepracuji. Žiju sám. Vnoučata povyrostla, starší už randí a já si koupil psa.“ „Tak to je prima,“ odvětila jsem mu. „Ále, je to pořád stejné. Každý den jako druhý.“ Zamyslela jsem se nad tím. Není to škoda? Není život moc krátký na to, abych prožívala každý den stejně? Pravda, zvyk je dobře známá a námi prošlapaná cesta. Jde se po ní lehce, protože známe směr a žádné odbočení nás nemůže vykolejit. Pokud zahneme, čeká nás neznámé a to může někomu přivodit paniku. Prostě ne každý má odvahu zkusit to jinak. Mám v rodině člověka, který žije přesně dle šab...