Tak to vidím já !

  Být do hněda opálený se v posledních letech stalo fenoménem. Bronzová pokožka představuje úspěšnost, krásu. Znamená to, že dotyčný trávil dovolenou někde u moře na sluníčku nebo aspoň na solárku. Dříve tomu bylo právě naopak. Šlechta dbala na naprostou bělost kůže, dámy se skrývaly před slunečními paprsky pod slunečníky a těla ukrývaly v dlouhých róbách. Proč? To je jasné… Opálení byli pouze ti, kdo pracovali venku na polích. Urození lidé se poznali právě dle bělostné pokožky. Vzpomínám si, jak jsem se jednou někde v Tunisu bavila s domorodcem a on se mi snažil vysvětlit, že není vůbec hnědý a že má kůži světlou skoro jako já. Pracuje v bance a na slunce nevyleze, jak je rok dlouhý. Já celičkých deset dní polehávala na slunci a chytala bronz, abych se té hnusné běloby zbavila. Ach jo. Svět je holt plný paradoxů. Ten, kdo je hnědý, chce být bílý a naopak. V Číně zase naše průvodkyně obdivovala moje světlé vlasy a hladila mě po nich, zatímco já tiše zá...

  Tak jsem vám byla zase jednou na cestách. Ne teď, je to už pár let. Seznámila jsem se tam s člověkem, se kterým jsme vedli zajímavou rozmluvu. Slovo dalo slovo a pozval mě do rodiny na večeři. V jedné místnosti seděla stará babička na gauči, něco na způsob tureckého sedu, nic neříkala, tiše mlčela, usmívala se a koukala. Udivilo mě to, protože v této poloze setrvala prakticky celý večer. „Proč si třeba nečte?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo: „Ona přece číst neumí.“ V duchu jsem si vybavila svoji babičku s brýlemi na nose a knížkou v ruce. Ó ano, takové pro nás samozřejmé věci jako je právě čtení, jsou ještě někde nedostižným snem. Říkám to proto, že stále více sleduji, jak se dětem do učení moc nechce a jak to vidí jako pouhou povinnost. Umět číst, psát, počítat je dnes samozřejmost. A cesta k tomu občas pro někoho nuda a námaha. A tak si sem tam neodpustím podotknout, že kdysi to zase taková samozřejmost nebyla a někde o tom chodit do školy ...