Tak to vidím já !

Dnes jsem se pustila do generálního úklidu. Uf! Nedělám to pořád, ale běžný úklid poměrně často. Mám totiž kolem sebe ráda pořádek. Domov, kde trávím stále více času (stárnu J ), je můj bezpečný životní prostor, a já se v něm ráda cítím dobře. To pro mě znamená, že mám kolem sebe uklizeno. Samozřejmě, nic se nesmí přehánět. Ono z takového uklízení může vzniknout i fóbie. Měla jsem jednu přítelkyni, která touto „poruchou“ trpěla. Každou sobotu uklízela jak divá. Odtahovala sama starožitný nábytek, vytírala, „píglovala“ i několik hodin. Kvůli tomu vstávala už v šest hodin ráno, aby si vše mohla připravit. Přesunout nábytek, vyndat všechna leštidla a prachovky, a co já vím co ještě. Ke stáru už ten těžký nábytek odtahovat sama nezvládala, a proto si koupila nábytek ratanový, tedy lehoučký na odtažení, a následný úklid. Ten starožitný prodala silně pod cenou, protože se ho potřebovala rychle zbavit. „Proč si nevezmeš paní na úklid?“ ptala jsem se jí, neb dotyčná byla majit...

Jsou lidé, kteří mohou žít kdekoli na světě. To jsou ti, kteří jsou doma tam, kam si pověsí klobouk (řekl to Jan Werich nebo Jiří Voskovec, uvádí se to jako slova obou dvou), i když já bych typovala spíše Jiřího Voskovce. Pak jsou ti druzí, kteří v cizí zemi trpí takzvaným „hradčanským komplexem“. Tento výraz jsem slyšela z úst našich emigrantů, kteří si na život v cizině nezvykli. Ti, kteří si zvykli a za domov považují tam, kde je přijali a oni se ztotožnili se životem v té které zemi, kořeny nic moc neříkají. Je ale i část občanů, kteří se začali vracet do své domoviny a mají pak domovy dva. Některým to vyhovuje a své domovy střídají bez problémů, dle chutě a nálady. Pak jsou i tací, kteří neví, kam vlastně patří. Ani tam, ani tam. A jsme u jádra pudla. Tedy, co to vlastně jsou ty kořeny a domov. Kdo potřebu domova má, tak v době, kdy se mu nedaří, v době krize, smutku a neúspěchu, se má o co opřít, o co odrazit ode dna. Má kolem sebe to nejdůleži...

Kdy začal člověk vlastně pracovat? V době, kdy byl lovcem a sběračem se o práci nedá ještě mluvit. Lovil proto, aby přežil. Totéž ženy. Sbíraly plodiny k přežití. V neolitu postupně začal člověk přecházet od lovu a sběru přírodních plodin k pastevectví a zemědělství. Začal tedy pracovat! Vyráběl keramiku, šperky, vrtal, brousil. O nějaké pracovní době si mohl nechat jen zdát. Aniž by to tušil, spadl do pasti, ve které je v podstatě dodnes. Ráno utíká do práce, večer z práce domů, a tak mu život uběhne až do dne, kdy zjistí, že je čas jít do penze. Ano, jistě. Práce je obohacující složkou života, pokud se nám povede, že děláme takové zaměstnání, které jsme vždy dělat chtěli. A nepatří sem jen umělci, u nichž to většinou takto je. Zbytek populace pracuje hlavně proto, aby mohl poplatit složenky, koupit si to či ono, však víme své. Jenže poslední dobrou se tento pohled mění. Nejsem odborník, ale o generacích nazývanými písmeny „x, y a z“ jsem už t...