Když už se člověku nechce žít

Ne každý to zná. Černé myšlenky, pocit beznaděje, nekonečný smutek, žádná radost ze života. Kdo ví, o čem je řeč, pochopí. Ti, kteří to neznají a nevěřícně kroutí hlavou, ať poděkují svatému Tadeáškovi. Mohou si blahopřát. Neznají nemoc, která se jmenuje deprese. Nejsem ani psycholog, ani psychiatr a opravdové deprese také neznám. Ale znám osoby, které tyto černé stavy sužují, a nechce se jim žít. Tak to za prvé. Za druhé bych zmínila ty, kteří už na tomto světě „přesluhují“. Je jim kolem stovky, zdraví už jim neslouží a život je stručně řečeno omrzel. „Nejhorší na tom je“, řekla mi jedna paní, která už do stovky také nemá daleko, „že zůstanete úplně sám nebo sama.“ Všechny její kamarádky už jsou po smrti a ona si nemá s kým popovídat. Namítnete, že je to nesmysl. Určitě má nějaké rodinné příslušníky. Ano, to má. Dokonce pravnoučata. Ale ti mají jiné zájmy a jiné starosti. A i když prababičku milují, ne vždy ji rozumí a ne vždy na ni mají čas. A jí chybí nejvíce její vrstevníci, ...