Podobáte se svým rodičům? Aneb po kom vlastně jsme?

Něco vám řeknu. Čím jsem starší, tím více se podobám své mámě. Říkali nám to lidé, už když jsem byla docela malá, ale máma protestovala, že to není pravda, že já se prý podobám tátovi. No nevím. Vlastního tátu jsem totiž neznala a táta, který mě vychovával (pro mě zlatý taťka) vypadal vážně jinak. Teď, když vařím, píšu nebo dělám něco rukama, nemohu se na ně s údivem vynadívat. Tedy na mé ruce. Vypadají totiž jako ruce mojí mámy. Mám chuť jí je ukázat. Ale máma už není. Stejně je zvedám vzhůru k nebi, to pro případ, že by se na mě z obláčku přece jen dívala. Tak tedy, koukej, mámo!

Nedávno jsem cestovala do rodného města. Vlakem. Naproti mně seděla starší paní a neustále si mě prohlížela. Už jsem nevěděla kam s očima. Proč na mě tak civí? Nenápadně jsem si otírala tvář, domnívajíc se, že tam mám flek nebo tak něco. Ale dívala se dál. To víte, že jsem byla nervózní jak čert. Jakmile jsme dojeli na místo, vyrazila jsem z vlaku jako šílená. Jenže paní za mnou. „Promiňte,“ optala se, „nejste náhodou Olívie S.?“ „To jsem,“ odpověděla jsem překvapeně a v paměti pátrala, jestli tu paní přece jen náhodou neznám. „Vy mě asi nepoznáváte nebo prakticky neznáte, ale já vás vozila v kočárku, když jste byla úplně maličká. Pak jste se odstěhovali a já si slíbila, že až budu mít holčičku, bude se jmenovat jako vy. A vidíte,“ dodala, „mám tři kluky. A jak jsem vás poznala? Vy jste totiž celá vaše maminka!“  Tak to vidíš, mami. A pak, že ne! Prostě geny člověk neošálí.

Díky DNA se formují naše rysy, povaha i charakter. Tahle kyselina deoxyribonukleová (hrozné slovo) fascinuje vědce i nás laiky, neboť nám umí v životě pořádně zamíchat karty. „V tomhle je teda po tobě, protože já nikdy takový nebyl (a) je slyšet často, když se rodiče dohadují o svém potomkovi. A to se děje i v takzvaně lepších rodinách, nebojte. Většinou to ale bývá tak, že polovinu genů má potomek po matce, polovinu po otci. Které to jsou, je ryze individuální. Někdy se to ale zamíchá tak, že se tam objeví geny třeba po prababičce nebo po tetě Bětě. A pak se nestačíme divit: „Po kom ta naše Jaruška má to básnické střevo? Já jsem duší sportovec a ty se svým technickým nadáním můžeš vyrábět roboty,“ diví se leckterý tatínek. Inu, příroda je nevyzpytatelná. Tedy spíše DNA.

Ale abych se vrátila k té podobě. Někdy se opravdu stává, že jsou naše děti jako přes kopírák maminky, tatínka, babičky nebo dědečka. Nebo jako by vám z oka vypadly, to už je fuk, které rčení na to použijete. A proto si ráda prohlížím staré fotky. A nebudete mi věřit, jak podobné si jsme, tedy babička, máma, já, moje dcera a nyní i moje vnučka. Vždy jsem se divila, když adoptované děti hledaly své biologické rodiče. Proč? Vždy je přece nechtěli, vzdali se jich, odložili je a v náhradních rodinách je milují. Teď už to chápu. Lidská zvědavost. Proč vypadám zrovna takhle? Po kom mám ten veliký nos nebo zelené oči? Proč mě baví volejbal? Proč jsem tak vzteklá? Po kom jsem nervózní a labilní? Vždyť moji rodiče (náhradní) jsou zcela opační. Ano. Chtějí se poznat. A my se většinou poznáme právě díky svým rodičům, prarodičům, prostě předkům. A když se poznáme, tak možná se i pochopíme. A to je to, co adoptovaní jedinci hledají. Sami sebe.

Nu, uznejte, není to krása, když si sousedky prohlížejí miminko v kočárku a rozplývají se nad ním se slovy „to je celý tatínek“ „to je celá maminka“. Záleží na tom, kdo právě kočárek veze. Pokud oba dva, i na to jsou sousedky připraveny. „Nosánek je po mamince, ale oči ty jsou tátovy.“ A je to. Pak, jak to dítě roste, se mění i podoba dítěte, ale to už je jedno. A proto nyní hledím na své ruce s úžasem a nebudete mi věřit, že dokonce přejímám některé zvyklosti své matky. Například když peču sekanou, zpívám si „Husička divoká, letěla z vysoka,“ pokud vařím guláš (zahušťuji chlebem, neboj mami) tak si pro změnu prozpěvuji písničku „Hořela lípa, hořela…“

No, a to by bylo asi tak všechno.

A komu se podobáte vy?