Pomóooc, v přírodě vše hyne…

No, to jsem trošku přehnala, ale mně to tak vážně občas připadá. Ted, když je doba dovolených a tím i výletů do přírody, si tohoto jevu všímám čím dál více. Aspoň tak se mi to jeví. Když jsem byla malá holka a jezdili jsme s rodiči do Krkonoš na prázdniny, stačilo vyjít na louku a hned člověk viděl létat motýly nejrůznějších barev. Se sestrou jsme se předháněly, kdo uvidí první modráska a vyhraje. Tak toho už jsem vážně neviděla, ani nepamatuji. Sem tam nějaký ten bělásek, nad žluťáskem s vnoučaty výskáme radostí a barevnému motýlu je třeba se poklonit, jak je vzácný. Anebo nemám pravdu? Je to jen tím, že čím hlouběji se člověk vrací do minulosti, většinou to bývá do dětství, vidí vše v jiných barvách? Tedy jaksi přikrášlené? Krásnější právě proto, že to bylo naše dětství, naše vzpomínky? Nevím.

Zrovna tak to vidím s některými brouky, které jsme se sestrou nadšeně pozorovaly a dávaly jim nejrůznější jména. Biologové jsme zrovna nebyly. Ale vyřádily jsme se s názvy broučků a berušek. Jména jako stříbrňáček, měděnka, ošklivec nebo kropítko si pamatuji dodnes. Pochybuji, že bych s touto hrou uspěla u dnešních dětí. Že nám broučkové z přírody mizí ani nepostřehnou. To by musely zvednout hlavy od svých mobilů a tabletů.

Také si vzpomínám na zelené kobylky. Trošku jsme se jich bály. Když jich bylo pohromadě hodně, skákaly jak divé. Čím to tedy je, že nám některé druhy mizí? Já se přikláním k názoru, že je to intenzivní zemědělství a proměna krajiny. Svůj podíl na tom má určitě i sucho. Prší čím dál míň. Také sekání luk a zahrad je stále častější. Prostě příroda je stále chudší a méně pestrá jak byla dřív. Je to škoda. Protože právě v přírodě člověk čerpá sílu a v její náruči se rychleji uzdravuje.

O letošních prázdninách jsem pozorovala děti, které si hrály venku. Holky si vyndaly panenky a hrály si s nimi ani nevím na co. Kluci běhali za míčem. Marně jsem čekala na hry jako na schovku nebo na honěnou. No, aspoň že byly venku. I když později děvčata vyměnila panenky za mobily a zrovna tak kluci svůj míč za tablet. Pak už jsem slyšela jen nějaké písničky v angličtině, a tak dále. Že kolem nich třikrát proběhla veverka, ani nezaregistrovali. Je to tak. Příroda jim nechybí. Jinou vlastně ani nepoznali, a proto je jim má nostalgie určitě k smíchu. Dnešní upracovaní rodiče nemají čas vzít děti do přírody a tento postoj se promítá i do vztahu dětí k ní. Přitom je prokázáno, že pobyt dětí v přírodě je obohacuje. Učí se tak vnímat třeba změnu ročních období. Dále se na čerstvém vzduchu proběhnou a večer určitě lépe spí. A kdyby nic jiného, nebudou otylí. Nedostatek pohybu vede k rozvoji obezity a pobyt v přírodě dává dětem pocítit zodpovědnost za přírodu a tak k ní nejsou lhostejní. Znám děti, které když jim leze po noze mravenec, jsou na mrtvici. Ano, některých tvorů (i těch nejmenších) se doslova bojí. Někde jsem četla, že u dnešních dětí se vytrácejí znalosti o prostředí kolem nás. Například 35 procent dotázaných dětí si nebylo jistých, na jaké světové straně vychází slunce. Jednoduše řečeno, člověk se přírodě vzdaluje. A proto nebere dramaticky vymírání některých druhů živočichů v přírodě. No a co? Řeknou vám a pokračují ve své oblíbené činnosti.

Já na dětství vzpomínám ráda. A právě na to pobíhání v přírodě. Na volnost. Také se mi zdá, že naše zvídavost poznat tvář přírody byla větší. Dodnes si pamatuji na květiny, jejichž názvy mi řekla babička. Samozřejmě to byly názvy lidové, jako například slzičky panenky Marie nebo mastný knedlík. V horské chatě v Krkonoších jsme měli vždy vázu plnou lučních květin. Když zavřu oči, vidím to jako dnes. A o přírodu mám vážně strach. Bez ní není život k žití. A moc bych si přála, aby byla louka opět plná motýlů nejrůznějších barev a odstínů, aby bzučely včely, které pilně opilovávají kytičky a ty mi občas zase děti přinesou domů. Moje váza je připravená.

A jak to vidíte vy?