Jak jsem byla v USA
Tak jsem byla v USA. Už podruhé. Před dvěma lety na
západě, teď pro změnu na východě a na Floridě. No, je to fakt velká země. Ale o
tom psát nechci, od toho jsou cestovatelské blogy a koneckonců mnozí tam již
byli taky a tak to znají lépe než já. Spíš bych se chtěla pozastavit nad tím,
co mne oslovilo i udivilo. V dobrém i ve špatném. V dobrém je ta
pověstná slušnost neboli chcete-li, ochota Američanů pomoci… Já vím, říká se (u
nás v Čechách), že jde jen o povrchní zájem, ale já si to vážně nemyslím.
Jsem fascinovaná jejich pozorností o moji osobu, s jejich trpělivostí vůči mé
chabé angličtině, s tím, že mi vždy podají pomocnou ruku, a když se
ztratím, tak mne klidně doprovodí do mého hotelu. Nevím, kolik ochotných lidí by
se našlo u nás…
Jeden „Američan“ mne takhle vedl z Centrálního parku
v New Yorku do mého hotelu (i když mohl spěchat domů, protože byl čas
večeře), a když slyšel můj pokus o angličtinu, přešel do francouzštiny (jeho
paní byla Francouzka, jak mi pak prozradil) a pěkně jsme si popovídali. Nakonec
mne „dorazil“ perfektní italštinou, kterou se naučil proto, že má rád italskou
operu a několikrát ročně se do Itálie vypraví… No jasně, můžete říct, náhoda…
Další věc, která mne udivuje (i když něco podobného jsem
zažila i ve Švýcarsku) je vlastenectví. Všude visí americké vlajky a jsou hrdí
na to, že jsou Američané… U nás se to moc nepěstuje, aspoň já si toho nevšimla.
Ale líbí se mi to.
A teď věc, která mne nepřestane udivovat v tom druhém
smyslu – tedy negativním. I když slovo negativní není to pravé. A to je pití
alkoholu. Američané nepijí venku. Tedy v parku, na ulici, prostě ve
veřejném prostoru. Ani bezdomovci. Tedy nepijí? Pijí, ale pivo nebo jiný
alkohol mají zabalené v pytlíku, a i když každý ví, že tam není limonáda,
tváří se, jakože to neví. Pokrytci! Také jsem to zkusila. Pilo se mi blbě,
ještě v tom nemám praxi… Nevím, co k tomu víc dodat… Přinejmenším
podivné.
A teď k té pověstné tloušťce Američanů. Někteří jsou
fakt tlustí. Promiňte, otylí, je slabé slovo. A právě ti tlustí mají
nejodvážnější oděvy, plavky, a tak… Jeden postřeh. Nejvíc těch „tlustých“ jsou
černí obyvatelé USA. V duchu jsem je srovnávala s těmi, které jsem
viděla v Africe, kde byly všechny ženy jako Naomi Campbell. No, asi to
bude tou stravou a tím, jak žijí… pěšky se moc nechodí. Holt za to mohou ty
velké vzdálenosti, takže bez auta se žít nedá. A to není nic pro mne. Ráda
chodím, a to, že mohu všude pohodlně dojít, mne činí svobodnou a šťastnou.
Chozením si vyčistím hlavu a lépe se mi spí.
Teď jen pár slov k New-Yorku. Bože, těch lidí! Jasně,
je to nejlidnatější město USA, ale stejně vás to překvapí. Jsou všude, ať se
hnete kamkoliv. Ale jinak je to město „s duší“. Úžasné se svými mrakodrapy i
sochou Svobody. Prostě město, které nikdy nespí! A pak je také kulturně a
etnicky velmi rozmanité.
Co k tomu výletu říct na závěr? Je to daleko. A mě
vždycky při cestě tam i nazpátek znovu přepadne jet lag, tedy pásmová nemoc a
jí si vždycky říkám: Už nikam nejedu, tohle nemám zapotřebí! Žaludek jak na
vodě, spánek ne a ne přijít, hlava třeští, ale po týdnu se vše uklidní a věřte
nevěřte, já už zase přemýšlím, kam pojedu příště.
A jak to máte vy?
Komentáře
Okomentovat