Tak to vidím já !

  Když jdu okolo nějakého starožitnictví, nedá mi to, abych se nezastavila. Především mě zaujmou krásné šperky. „ Kdo je asi nosil?“ Napadne mě. Dědily se z generace na generaci nebo je kdosi vlastnil jen po čas svého života? A co se stalo, že skončily tady za výlohou? Čím starší je předmět, tím zajímavější historie. Tedy někdy. Bohatá rodina předávala náhrdelník nebo náušnice své dceři a ta zase své. Pokud měla jen syny, nosila je snacha. Tak nějak si to aspoň představuji já. A ve své fantazii jdu ještě dále. Vidím tu ženu jako krásnou bytost, která tančí valčík na plese a usmívá se na svého nápadníka. Ale ono to mohlo být všechno úplně jinak. Vůbec to nemusela být krasavice, a čekala někde vzadu, až ji někdo vyzve k tanci. Ani krásný náhrdelník to nespravil. Ženicha nenašla a stala se z ní stárnoucí zatrpklá žena a po její smrti někdo z rodiny odnesl šperky do bazaru. Inu, jak říkám, příběhy jsou různé. Ale abych se snesla z výšin na zem. Nemusely to být vžd...