Odkaz neboli láska je víc než dům

Bylo, nebylo. Byl jednou jeden muž, říkejme mu třeba Václav, a ten postavil dům, zasadil strom a zplodil syna. Tak to má být, jak se praví v lidové tradici. Dům i strom odkázal svému synovi, aby pokračoval v jeho započatém díle. Václav mladší začal opravovat zděděný domek, aby si do něho přivedl svoji manželku. Opravil tak střechu, vyměnil okna a podlahu, ale jakoby v tom domě něco chybělo. Láska, hřejivý pocit sounáležitosti s lidmi, kteří žijí pod jednou střechou. To mu Václav starší neodkázal. Na to jaksi v samém spěchu zapomněl. Co jsem tím úvodem chtěla říci? Asi je to jasné, ale udělejme si malé opáčko. Pod slovem odkaz nebo ještě lépe závěť si člověk připomene jen ty hmotné statky. Tedy zdědit můžeme domy, hrady, zámky, lesy, pole a já nevím, co ještě. A pokud je nás více dědiců na jednu věc, můžeme se vidět u soudu. A to leckdy znamená rozepři v rodině, jež se táhne někdy i generace. Rozhádaní bratři, sestry či jiní příbuzní patří mezi jevy...