Tak to vidím já !

  „Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá… „ To si jen tak ležím v posteli a říkám si, že zase napíšu něco na svůj blog. Přemýšlím o tématu, kterých mám, chvála bohu, pořád dost… Jenže v hlavě se mi honily myšlenky na to, co se děje ve světě, na to, jak umírají „známé“ osobnosti, jak… To známé jsem dala schválně do uvozovek, protože to slovo nemám ráda. Známé, VIP, populární… Hm, nějak toto označení nepoužívám často. Protože je to stejně jedno. Všichni odejdou z tohoto světa někam nad mraky. A tam bude úplně fuk, jestli jsme byli známí nebo ne.   I když, kdo ví? Třeba i tam nahoře jsou připraveny židličky pro VIP. No, žertuji samozřejmě. A pak jsou tu další věci, které mě štvou. Podívejte se kolem sebe. Jak kdekdo zneužívá svého postavení k tomu, aby se obohatil. Jakoby „být bohatý“ znamenalo být šťastný. Stejně, až umřu, tady vše zanechám. Domy, vily, byty, auťáky, dokonce i svou novou koženou sedačku. Proč lidé tak ba...

  Vztek nebo chcete-li hněv či agrese přichází ve chvíli, kdy nám někdo ublížil, kdy se nám příliš nedaří a kdy jsme se ocitli ve frustrující situaci. Namlouvat si, že mě se tahle emoce netýká, je zbytečné. Týká. Jen každý se s tím popere jinak. Někdo vybuchne jako papiňák, jiný trousí jedované poznámky, další si jde zaběhat. To třetí je asi nejlepší varianta. Jedno je však jisté. Vztek musí ven. Těm, co neběhají, doporučuji koupit v bazaru dostatek talířů a prásk! Znám jednu, která začala chodit na kurzy bojového umění a místo boxovacího pytle si představovala svého partnera. No, taky řešení. Proč se každý chová jinak? Proč někdo jen tak mávne rukou a druhý by se hned popral? To záleží na temperamentu. A ten je neměnný. Pokud se narodíme jako cholerik, nic s tím nenaděláme. Ale je velmi těžké s takovým člověkem vyjít, natož pak žít. Nikdy nevíte, co ho naštve. Jistě, někdy jsou k pořádnému vzteku důvody. Tím ale nemyslím nepříjemnou úřednici nebo to, že ...

  Pod pojmem robot si každý představí jakéhosi humanoidního tvora, který není jen pomocníkem v domácnosti, ale i společníkem a kamarádem. Tato představa je ještě daleko. I když kdo ví? Ale roboty máme přece už doma, i když vypadají trochu jinak než člověk. Ale pomáhají. A tak vysavač po stisknutí tlačítka vysává, pračka pere, sušička suší, myčka myje nádobí, odšťavňovač vyrábí lahodné pití, a tak bych mohla pokračovat. Já mám své pomocníky pojmenované jmény, a proto je občas povzbuzuji slovy jako „dej se do toho Fanouši“ nebo „hodná holka je Kačka“. To chválím myčku za nablýskané skleničky. A tak mi tuhle proběhlo hlavou, co by se stalo, kdyby se moji „kamarádi“ vzbouřili. Představte si den X. Hodíte prádlo do pračky. Mimochodem ta moje je starší paní a říkám jí Maruška. Zmáčknete knoflík a nic. Po marném úsilí se vydáte za Fanoušem, robotickým vysavačem. Ťuk. Lehoučce stlačíte tlačítko a něžně ho vyzvete k práci: „Tak můžeš jet, Fanoušku.“   Jenže on nic. Dokonce ...