Tak to vidím já !

  V poslední době dost často slýchám slovo vlastenectví nebo vlastenec. „Já jsem vlastenec,“ prohlašují někteří. No, jde o výraz, kde kořenem tohoto slova je vlast. Dobrá. Když si otevřete Wikipedii, najdete tam charakteristiku vlastenectví od profesora filozofie Stephana Nathansona. Vyčísluje čtyři základní znaky: ·          Zvláštní náklonnost k vlastní zemi ·          Pocit osobní identifikace se zemí ·          Zvláštní zájem o blaho země ·          Ochota obětovat se pro dobro země Tak začněme hned prvním bodem. I já mám náklonnost ke své zemi. Jakby také ne? Vždyť jsem se tu narodila, vyrostla, mám tu svoji rodinu i přátele. O kořenech raději pomlčím, protože pokud nemá někdo na papíře svoji genealogii, tak bezesporu neví, jaká krev v jeho žilách koluje. Vždyť, moji milí, tou naší českou kotlinou...

  To si tak v klidu sednete do tramvaje, a protože vás čeká delší cesta, vyndáte z batůžku čtečku, ale ouha… Než se rozsvítí stránka, kde jste skončili a vy se můžete ponořit do další kapitoly Bílé Vody, vás vyruší něčí hlas. No, nebojte se, nikdo na vás nemluví ani se nechce na nic zeptat. To si jen kdosi povídá se sousedem, tedy s tím, s kým právě cestuje. V jiném případě telefonuje. Ale ne krátce. Tiše. Aby to někdo neslyšel. Právě naopak. Dlouze. Hlasitě. Některé scény ze života jsou tak barvité, že čtečku zase odložíte zpátky do batohu a vyposlechnete si novinky z neznámého života. Aby nedošlo k omylu. Nejste žádný šmírák. Ono vám totiž nic jiného nezbude. Hovor je natolik hlasitý, že nemáte šanci ani se sluchátky na uších. Ale že se občas dozvíte věci! Nedávno se přede mne posadily dvě ženy. Mladší a starší. Na zajímavou debatu bych je netypovala, ale pěkně jsem se spletla. „Hele, tak mi říkala babka, že až děda umře, nechají si z jeh...