Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi
To je slovo do pranice. Pardon, citát. Jedná se o staré anglické přísloví, ale asi už hodně staré. S ohledem na to, kdo vlastně dneska ještě čte. Myslím, že nás čtoucích bláznů je čím dál méně. Ohrožený druh. A chytré věty jako „kniha přítel člověka“ raději před těmi hodně mladými radši nevypouštějte z úst. Asi byste se setkali s neporozuměním. Prostě je jiná doba. Film, televize, CD, DVD, noviny, časopisy a pak hlavně internet. Kam by v takové konkurenci přišla knížka? Chudinka objemná, která se do kabelky nevejde. Ale bane, tak hrozné to opravdu není. Je spoustu lidí, kteří pořád rádi čtou. Knihomolové. A knihy hltají, doporučují si je, hodnotí je a hlavně se těší (pokud je autor nadchne) na další. S tématem kniha nemohu nezmínit jednu vzpomínku na dětství. A to bylo mytí a utírání nádobí. Myčky holt nebyly. No, ona sama o sobě tato činnost hrozná nebyla, horší bylo, že já byla děcko dychtící po četbě a každá jiná práce, která mne od čtení vytrhovala, byla...